Brejlovci, Bardotky a Kocouři dohromady sice tvoří zvláštní slovní útvar, ale železničář, ten je doma. Přestože si v sobotu zajezdily i jiné stroje, vyskytovaly se lokomotivy známé pod těmito přezdívkami v naprosté početní převaze. Doprava zboží a cestujících byla opět nepřímo svěřena inženýrům z ČKD, kteří tyto stroje před desítkami let tenkrát ještě ručně rýsovali.
Tovární modely z posledních let jsou do určité míry vysvobozením pro starší, ručně vyráběné předchůdce. Lokomotivy a vozy, které byly vyrobené z papíru či plastu, mají často nízké výrobní náklady, ale pro majitele, který je do našeho provozu zapůjčuje, mohou mít hodnotu mimořádnou. Když jezdíme s velkosériově vyráběnými modely, nemusíme se tolik strachovat, co by se stalo, kdyby došlo k mimořádné události neboli nezřídka k havárii. Také pohonné ústrojí, které se opotřebovává provozem, je často přístupnější pro opravu. K modelům velkých výrobců je jednodušší sehnat díly na opravu.
Žádné takové problémy ale naštěstí po celý den nenastaly. Došlo jen k drobné rozmíšce mezi spřaženými jednotkami Regioshuttle, kterým se nechtělo přijet na jednu a tu samou kolej. V nastalé situaci se uplatnili přítomní fotografové a jeřáb v podobě lidské ruky.
Jelikož soudobé nátěry vozidel firem ČD a ČD Cargo oplývají modrými barvami, docházelo k zajímavým setkáním lokomotiv a vozů podobných odstínů. Doufejme ale, že naprosté unifikace se v našem modelovém světě nikdy nedočkáme. Lidská tvořivost zřejmě vždy zvítězí nad úředníkem přiděleným odstínem a strojvedoucí si své oblíbence budou přizdobovat i nadále. Alespoň u nás.
Nemá kola ani motor, přesto je na celém světě nejhlučnější – co to je? Jak vidno, jde o přejezdník. Fungoval pro pobavení obecenstva, v manuálně – automatickém režimu, sofistikovaně řízený třípolohovým přepínačem. Šlo o generální zkoušku funkčnosti, abychom jej mohli na jaře postavit k příjezdové cestě. Bude mít za úkol šířit věhlas kroužku železničních modelářů všemi prostředky, především ale zvukem.
Zvukové výstražné znamení bylo k naší spokojenosti zcela zřetelné. Jisté výhrady měl výpravčí stanice Praha – Podbaba, který stál nejblíže. Jelikož mu ale nebylo pro hluk rozumět, nedalo se s tím nic dělat.