Opět jsme se pokusili napodobit provoz skutečné železnice v dobovém kontextu. Jako obvykle jsme s výsledkem spokojeni stejně tak, jako naši návštěvníci a hosté. Po skončení dne došlo i na zamyšlení, v čem jsme napodobili provoz skutečné železnice. Dodržovali jsme pravidla provozu, měli jsme dobově odpovídající soupravy, dokonce se nám ani problémy provozu nevyhnuly. Teď by někteří mohli poznamenat, že podobnost se skutečností končí, ale souvislostí je mnohem víc.
Provozu vždy předchází příprava. Jako na správné železnici jsme nejdříve museli určit potřeby v osobní i nákladní dopravě a zvážit, jaké množství souprav bude potřeba a kolik jich zvládneme zajistit. Počty jsme měli celkem jednoduché. 2 páry osobních vlaků na lokálku, nějaké motoráky a přívěsné vozy na obracecí vlaky a na zálohu. 3 páry nákladních vlaků na lokálku. Na hlavní trať osobní vlak, dlouhý a krátký rychlík a 3 až 4 dlouhé nákladní vlaky. Když si takto rozvrhneme vlaky, začneme si zjišťovat, jak zvládneme pokrýt potřebu vozů a lokomotiv i s dostatečnými zálohami. Podle potřeby tak musíme řešit nedostatky výpůjčkou od soukromých provozovatelů. Předem máme samozřejmě jasné, z jaké epochy budeme vozidla shánět.
Samotný provoz zahajujeme v 10 hodin, tou dobou máme za sebou již pořádný kus práce. Nejen, že musíme uklidit a vyčistit kolejiště, ale hlavně musíme připravit všechny vlaky. To je časově náročný úkol, vyžadující naše plné nasazení. Hlavně, co se týče kombinatorických schopností. Soupravy musí sedět do párů, aby byly vyváženy oba směr na okruhu. Vlaky nesmí být moc dlouhé, aby se vešly na lokálku, a zase ne moc krátké, aby vlak vypadal jako vlak, kde je lokomotiva, která táhne adekvátní počet vozů ke svému výkonu. Po náročném rozhodování o tom, který vůz nebo lokomotivu tam dáme a který má pro dnešek smůlu, jsme prakticky připraveni. Abychom však byli připraveni úplně na vše, musí se domluvit výpravčí důležitých stanic na provozně-organizačních záležitostech. Například, jak často posílat osobáky, které vlaky se obrací, jaký charakter bude mít provoz na hlavní trati nebo které vlaky nesmí do prudkého stoupání z Mezipatra na Hlavní. Pokud jde už o samotný provoz, tak to zas taková věda není, jak to vyznělo z předchozích odstavců. My se však snažíme, aby to pro nezasvěceného pozorovatele vypadlo, že to naopak je velká věda je. Proto je důležitý pro celkový dojem návštěvníka nejen pohled na kolejiště a vlaky, ale hlavně efekt, který svým usilovným snažením se o organizaci provozu vytváříme.
Když se relativně ustálí provoz, popřípadě se všichni srovnají s chaosem, tak přijde čas na to, začít si pořádně hrát. Ale ne jen tak. Například se domluví výpravčí ve Spodku, Mezipatře a na Hlavním, udělají si místo na trati a pošlou vlaky z podzemí tak šikovně, že třeba na Hlavním vyjde průjezd rychlíku nebo ostré křižování dlouhých osobáků. Pokud se zadaří a povede se obratnými dispečerskými tahy vyklidit lokálku, může přijít na řadu třeba taková akce, jako průjezd odklonu po lokálce, popřípadě rovnou jejich křižování kdesi uprostřed. Ke spokojenosti některých také stačí jen povedené křižování na lokálce. Tímto se tak trochu dostáváme k další podobnosti s velkou dráhou. Sice se obejdeme bez telefonů a počítačů, ale pokud se do provozu zapojí i dispečer, získává provoz hned trochu jinačí rozměr. Takový dispečer si stoupne na místo, kde má přehled a začne si říkat, který vlak kdy a kam pojede. Takže pokud třeba měli výpravčí problémy dohodnout si křižování, dispečer si to srovná a vlaky začnou jezdit plynule, bez zbytečného zastavování, protože jim dispečer zařídí průjezd skrz 3 stanice naráz. Nebo naopak zadrží nějaký vlak, aby ještě více nezkomplikoval situaci. V každém případě po 6 hodinách takovéhoto pracovního vypětí ve zhuštěném provozu a náročných podmínkách si může každý vyzkoušet, jak se cítí zaměstnanec železnice po 12 hodinách v práci. Myslím si, že občas je to celkem podobné.
Jediný element pravé železnice nám vlastně chybí k dokonalosti. Jsou to cestující. Nejen ti, co zaplní nástupiště při cestě z výletu, ale i ti, kteří si stěžují kvůli všemu možnému, a tak zpestřují práci výpravčím a dalším zaměstnancům. Pravda, ti o to zas tak moc nestojí. Takoví cestující jsou nedílnou součástí železnice, protože bez nich by to vlastně nemělo pořádný smysl. Jedinou náhradou nám můžou být návštěvníci, kteří se k nám přijdou podívat. Takže přeci jen máme důvod organizovat takovéto akce nejen pro nás a naše trhlé nápady, ale i pro lidi, kteří se k nám přijdou podívat na svět malé železnice, která, ač se to na první pohled nezdá, má s tou velkou spoustu věcí společných.