Logo
rosna
pozadi_trat.gif, 6 kB

Letní tábor Lomy 2016

Letní tábor modelářů Stanice techniků v Lomech u Jindřichova Hradce v roce 2016 byl již v pořadí  čtvrtý s účastí železničních modelářů. Vraceli jsme se tak na známé místo a mnozí z nás se na táboře cítili doslova jako doma. Nebyli s námi ovšem jen staří mazáci, ale i nové posily. Už jen díky nim byl tento tábor zase o trochu jiný, ale důvodů, proč budeme všichni na toto léto vzpomínat je rozhodně vícero. O tom, co se událo během dvou týdnů v červenci na našem táboře, se můžete dočíst v následujících řádcích.

Pokud si přečtete reportáže z minulých táborů a já následně prohlásím, že naším cílem nebylo nic zásadního v programu měnit, mohli byste nyní se čtením skončit a říci si, že to zase bylo focení mašinek na úzkokolejce, matlání modelů v dílně, pak jeli na výlet a mezi tím dělali nějaké nesmysly. Ovšem známé přísloví tvrdí, že nikdy nevstoupíš do stejné řeky. V našem případě bude spíš platit jeho parafráze, že nikdy nefotíš stejný vlak. Ostatně posuďte sami. Ještě před odjezdem přední fotografové naši skupiny smutnili, že nevědí, co budou fotit, když všude byli a vlaky na úzkokolejce přeci jezdí stále stejné. Stačila však jedna výprava podél trati kousek od tábora, kde objevili strom kam doposud noha šotouše nevyšplhala, a od toho okamžiku téměř každý den ve stejný čas vyhlíželi z koruny smrku své dva vlaky. Nejdříve motorový osobák a následně vlak s parní lokomotivou. Pak následoval zrychlený přesun na oběd, protože provoz kuchyně se bohužel nepřizpůsobil novým jízdním řádům.

Nad programem tábora po celou jeho dobu visel temný mrak, ze kterého naštěstí většinou nepršelo, ale na JHMD se kvůli němu v dílnách pořádně zapotili. Kvůli několika poruchám parních lokomotiv došlo v průběhu tábora ke změně nasazených strojů, které završilo nasazení nerekonstruovaného TU47 011. Jedním z hlavních témat odborných šotodiskusí bylo proto nekonečné dohadování o tom, zda již opravili kompresor a která z lokomotiv bude tentokrát nasazena. Napínavé to bylo především v tom, že správnou odpověď mnohdy nevěděli ani v depu v Jindřichově Hradci. Ale abychom jindřichohradeckým místním železničářům nekřivdili, tak jim nejen za všechny fotografy musím poděkovat, jak pěkně houkali, čoudili – z parních lokomotiv samozřejmě – a když při pobytu v Lomech zbyl čas, tak se věnovali našim mladším táborníkům, kteří se z úzkými lokomotivami z blízka teprve seznamovali.

Kdo se letos blížil k našemu tábořišti, určitě na chvíli znejistil, s jakým kočovným kmenem má tu čest. Vedle našeho svérázně vyzdobeného přístřešku, který spíš připomínal vzdáleného příbuzného jurty chudého mongolského pastevce nežli středobod našeho kulturního života v táboře, stál komín, ze kterého se kouřilo, a o něco výše se na vysokém stožáru třepotala vlajka, která při bližším pohledu výrazně připomínala velké trenýrky. Tento výjev nebyl naší snahou proniknout do tajů toho pravého skautského táboření, spíš naopak. Jelikož gauč s lednicí se do autobusu nevejde, museli jsme si život zpříjemnit jinak. Tento náš požadavek se ke smůle dětí a zdánlivému štěstí vedoucích setkal s nutností zaměstnat co nejvíce lidí na co nejdelší dobu. Našim pravidelným čtenářům dobře známý přístřešek jsme letos opravili a drobně vylepšili. Jako novinku jsme pod kouřící komín umístili vlastnoručně zbudovaná kamna první generace. To první značí, že se na nich vařilo asi tak, jako když na sporáku otočíte knoflíkem na jedničku. Na borůvky rozmačkané s cukrem, topinky a čaj to bohatě stačilo, ale pro další rok je našim cílem přeskočit dvojku a rovnou to vzít na trojku. Sami jsme zvědaví, jak se to podaří. A ten stožár s vlajkou? Když může mít pan prezident na hradě trenky rudé, tak my můžeme mít trenky pruhované. Občas i nějaké jiné, v něčím stanu nalezené. Samozřejmě čisté.

Aby byl výčet našeho programu kompletní, zbývá zmínit modelářskou tvorbu. Po lakovacím úspěchu z minulého roku opět část modelářů využila čas a prostor v táborovém programu, který jindy a jinde jen obtížně získávají, a na tábor si vzali své modely určené k lakování. V garáži, kde jsme zřídili lakovnu, byli někteří modeláři tak často, až málem začalo být podezřelé, co tam vlastně dělají. Avšak žádné ředidlové dýchánky se tam nekonaly. Naopak se tam skutečně pracovalo. Ani naši nejmladší modeláři toho nebyli ušetřeni a na malé stavebnici vagónku si lakování stříkací pistolí vyzkoušeli. Kdo by si tedy myslel, že tenhle tábor není pro mladý, toho bychom nejen v dílně snadno vyvedli z omylu. Stačil krátký čas a malýho od velkýho jste poznali leda podle toho, kolik snědl knedlíků u oběda, i když tento ukazatel byl občas také zavádějící. Pozadu se nikdo nedržel. Ani vlny v rybníce nedělali menší, když obloukem žbluňkli do vody v rámci lítého boje na osedlaném vedoucím.

Věřím, že nebudu lhát, když prohlásím, že počínaje nástupem do autobusu jsme dobu strávenou společně bezezbytku využili. Určitě jsem v předchozím výčtu opomněl zmínit některé další nezapomenutelné okamžiky. Těmi nejsou jen rošťárny, ale také různé objevy a vítězství jednotlivců nebo celé skupiny. Stejně tak jsou nezapomenutelné okamžiky, když za večerního šera praskal oheň pod plotnou a místo klidného rozjímání s kolektivním hodnocením úspěchů panoval kolem ruch blízce podobný orientálnímu tržišti. Každý se snažil urvat nejlepší místo na rozžhavených kamnech, aby si ohřál kus svého žvance, přičemž neustále bojoval s nepochopením druhých ve svém úsilí. Někteří se povznesli nad konzumní přízemnost, vzhlédli nahoru, pochválili sofistikovaný lapač jisker z kuchyňského cedníku a mohli se zahledět ke hvězdám. Tedy jen do té doby, než je nějaký nenažranec z jejich zamyšlení vyrušil nebo než je vedoucí zahnali spát, protože už si také ten den chtěli užít svůj klid.

Autoři fotografií: kolektiv vedoucích

Zanechte komentář